Masarykova univerzita
Masarykova univerzita

Bez vzdělaných osobností se čerstvě narozená republika nemůže rozvíjet. To si naštěstí tehdejší nová vláda dobře uvědomovala, i proto byl jedním z prvních zákonů v novém samostatném Československu ten o zřízení Masarykovy univerzity. Právě “prezident Osvoboditel” patřil k jednomu z jejích největších podporovatelů. Karlova univerzita svoji mladší sestřičku získala roku 1919. V Brně se tehdy začínalo se 4 fakultami, dnes jich MU má už 9. Spjatá s významnými osobnostmi byla ale po celou dobu své existence, například s hudebním skladatelem Leošem Janáčkem, který od ní jako první převzal čestný doktorát.

autor fotografie: shutterstock.com

ČTK a rozhlas
ČTK a rozhlas

Už od první chvíle oficiálního založení republiky se československý národ mohl radovat, že žije v opravdu demokratické zemi, kde má svoje svébytné místo i kvalitní žurnalistika a svobodný přístup k informacím. Česká tisková kancelář vznikla nachlup ve stejný den jako ČSR. Rozhlas (tehdy Radiojournal) na sebe nechal ještě pár let čekat, až do roku 1923. I tak se ale stal hned druhým pravidelně vysílajícím rozhlasem v Evropě a prvním na evropském kontinentu (první bylo britské BBC). Když k tomu připočteme prvenství i v prvním úspěšném divadelním přenosu nebo první sportovní reportáži, je zřejmé, že česká mediální scéna stála na dobrých a odhodlaných základech.

autor fotografie: shutterstock.com

Sametová revoluce
Sametová revoluce

Měl to být jen další běžný pátek v totalitním Československu - a po většinu dne taky 17. listopad 1989 obyčejný byl. Nikdo netušil, že už v podvečer vypukne revoluce, že se už za několik hodin začne hroutit komunistický režim a životy doslova všech se změní k nepoznání. Spouštěcím momentem byla pražská demonstrace studentů, která byla brutálně napadena policií – a v lidech se konečně něco hnulo. Fakt, že „bijí naše děti“ byl poslední kapkou, ke studentům se přidali herci a postupně celý zbytek společnosti, včetně dělníků. Revoluce, která začala policejním násilím a skončila prvními svobodnými volbami po čtyřiceti letech totality, nebyla vykoupena jediným lidským životem. Proto dostala název „sametová“.

autor fotografie: haak78 / Shutterstock.com

Expo 1967
Expo 1967

21. dubna 1967 vypukla v kanadském Montrealu Světová výstava, která by klidně mohla nést podtitul „Československo dobylo svět“. Náš pavilon totiž zaznamenal kardinální úspěch, vidělo jej přes osm milionů návštěvníků, kteří na vstup čekali až šest hodin. A nebylo divu – do Kanady jsme skutečně přivezli to nejlepší: Třebechovický betlém, Věstonickou venuši, i kopii svatováclavské koruny. Doslova revolučním byl potom projekt zvaný Kinoautomat, jehož základem byl první interaktivní film na světě, film, jehož děj ovlivňovali sami diváci v sále. Úspěšná byla i česká gastronomie – pamětníci dodnes vzpomínají na naši koprovku, svíčkovou a jídlo zdaleka nejoblíbenější – vepřovou pečeni. Jen už dnes nevíme, jestli byla oblíbenější ta se zelím, nebo se šípkovou.

autor fotografie: YANGCHAO / Shutterstock.com

Charta 77
Charta 77

Oficiálně byla Charta 77 neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala politickou a státní moc za nedodržování lidských a občanských práv. Ve skutečnosti byla ale mnohem víc – jiskra naděje uprostřed nejtemnější komunistické normalizace a důkaz, že ne všichni občané totalitního Československa sklonili hlavu a drželi krok. Prohlášení Charty 77 bylo a je zásadním dokumentem československé historie, v němž autoři – Václav Havel a Pavel Kohout – vyzývali k nápravě porušování lidských práv a k dialogu na toto téma. Signatářů Charty 77 byly řádově stovky, nicméně i to stačilo režimu k rozpoutání obrovské vlny represí a nenávisti. Charta 77 je tedy možná víc než čím jiným důkazem krutosti a zbabělosti komunistického režimu.

autor fotografie: Kojin / Shutterstock.com

Pražské jaro
Pražské jaro

Období naděje – to bylo Pražské jaro 1968. Vše začalo v lednu 68 zvolením Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem Ústředního výboru komunistické strany a skončilo v noci na 21. srpna 68 vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Těch několik měsíců znamenalo pro celou jednu generaci naději na lepší život – v běhu byly politické reformy pokoušející se urychlit nástup demokracie, ve společnosti docházelo k úžasnému uvolnění, svobodná kultura jen kvetla, na svém vrcholu byla československá filmová nová vlna, vycházela zásadní díla naší literatury, vznikaly kapely hrající rock, jazz i swing… Naděje na socialismus s lidskou tváří skončila příjezdem tanků a nástupem normalizace, období bez sebemenší naděje na změnu. Období, které trvalo předlouhých 31 let.

autor fotografie: Ventura / Shutterstock.com