Vladimír Remek
Vladimír Remek

Sověti mu dali přednost před Polákem a Němcem, prošel tehdy dvouletým náročným výběrem programu Interkosmos, aby mohl odletět do vesmíru. Jako 87. kosmonaut světa, ale jako první z Československa. A jako první z Evropy. Strávil tam přesně 7 dní, 22 hodin a 17 minut. To, co začalo v brněnském astronomickém kroužku a pokračovalo prvními lety začínajícího pilota MIG 21, vyvrcholilo československo-sovětskou výpravou lodi Sojuz 28 s Alexejem Gubarevem na palubě. Velkou slávou a medailemi za hrdinství a možná i překvapením, co všechno bylo nutné se naučit. Vladimír Remek musel při desetidenním rychlokurzu zvládnout dokonce i základy zubařství, aby svým sovětským kolegům s bolavými zuby byl schopen na orbitální stanici odvrtat plombu.

autor fotografie: tristan tan / Shutterstock.com

Věra Čáslavská
Věra Čáslavská

Noviny o ní psávaly jako o nejúspěšnější české gymnastce a ženě, která odmítala uhnout. Jak ve sportovní kariéře, tak ve svých politických názorech. Nejslavnější chvíle její gymnastické dráhy jsou spojeny s olympiádami v Tokiu a v Mexico City. Japonské publikum ji milovalo a po jejím výkonu na kladině vydrželo deset minut skandovat její jméno, když po fantastickém provedení dostala od poroty “jen” známku 9,6. Svoji zlatou medaili (nejednu) si ale tehdy odvezla. Doma ji tak vřelé přivítání nečekalo, život jí zkomplikoval podpis manifestu Dva tisíce slov, svým zarputilým bojem proti sovětské okupaci se nijak netajila ani na závodech, kde se nechávala slyšet: “Nebojuji za sebe, ale za nás všechny”.

autor fotografie: severjn / Shutterstock.com

Ondrej Nepela
Ondrej Nepela

Když jeho kamarádi a vrstevníci spali nebo si hráli, on byl na bruslích. Už od 7 let. Idol československých dívčích srdcí, kouzelník piruet a zřejmě nejslavnější Čechoslovák v dějinách zimních olympijských her. Ondrej Nepela byl král ledu, který ze Sappora 1972 odjížděl s velkou slávou a krasobruslařským zlatem kolem krku. Cestu k úspěchu si musel vydřít a odtrénovat, medaile mu rozhodně do klína nepadaly samy. A přesto jich na své poličce měl víc než dost. Stal se třikrát mistrem světa, pětkrát mistrem Evropy a devětkrát mistrem ČSSR. Nakonec byl vyhlášen nejlepším slovenským sportovcem dvacátého století.

autor fotografie: shutterstock.com

Emil Zátopek
Emil Zátopek

Emil Zátopek podřídil běhu celý svůj život. Život, jehož hlavním mottem bylo neustále překonávat: sám sebe, čas, bolest i únavu. Za války pochopil, že o tom, kde leží meze jeho fyzických možností, nerozhoduje nikdo jiný než on sám. A tak se rozhodl svoje možnosti posunout do mezí, kde mu mohl málokdo konkurovat. Jako jedinému atletovi v historii světového běžeckého sportu se mu podařil zlatý hattrick v individuálních disciplínách na olympijských hrách. V letech 1949 – 1955 18x překonal světový rekord, československý vytvořil dokonce 61x, často i s odstupem pouhých pár dnů. Celý svět se zatajeným dechem sledoval jeho špatnou běžeckou techniku, se kterou by vlastně vůbec neměl v závodech vyhrávat. Emil Zátopek se ale rozhodl jinak.

autor fotografie: Solodov Aleksei / Shutterstock.com

Josef Masopust
Josef Masopust

Výčet všech úspěchů jednoho z našich nejslavnějších fotbalistů obsahuje kromě osminásobného titulu mistra Československa a dalších ocenění jeden zlatý hřeb. Josef Masopust se v roce 1962 stal nejlepším evropským fotbalistou roku a tím pádem i vůbec prvním majitelem Zlatého míče v ČSR. Mistr kliček, ze kterého protihráčům přecházel zrak, a brankářům se podlamovala kolena, ale nabízel národu ještě něco mnohem důležitějšího. Smysl pro fair play. V legendárním zápasu proti Brazílii, ve kterém zraněný protivník Pelé nemohl odejít ze hřiště, Josef Masopust předvedl jedno z nejhezčích gest v historii fotbalu. Nechal Pelého přihrát svým spoluhráčům bez jakékoli snahy zbavit ho míče. Skutečné sportovní chování v té nejčistší podobě.

autor fotografie: yakub88 / Shutterstock.com

Martina Navrátilová
Martina Navrátilová

Za svůj život vyhrála v téměř 2200 tenisových utkáních. 332 týdnů vévodila světovému žebříčku v ženské dvouhře a devětkrát kralovala Wimbledonu. A to ještě nepočítáme turnaje. Pokud se vám to zdá trochu moc na jednoho obyčejného smrtelníka, Martina Navrátilová pro vás (stejně jako celé Československo) bude nedostižným sportovním vzorem. Profesionálkou se stala v roce 1973, ale život si na ní spoustu soubojů nachystal i mimo antukový dvorec. Její snahu měnit svoje okolí k lepšímu a porvat se i se zákeřnou nemocí, ocenil mimo jiné prestižní časopis Time, když ji vybral jako jednu z hrdinek naší doby.

autor fotografie: Leonard Zhukovsky / Shutterstock.com

Milada Horáková
Milada Horáková

50. léta minulého století znamenají temnou kapitolu naší historie. Kapitolu symbolizovanou politickými procesy, které vyvrcholily několika justičními vraždami. Milada Horáková byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto zinscenovaných soudních řízení. Právnička a politička, která poznala mučení už během druhé světové války, kdy byla za svou odbojovou činnost dva roky vězněna gestapem. Jejím krédem byl humanismus a demokracie, není tedy divu, že její svobodomyslné činy dráždily i po nástupu rudé totality. V září 1949 byla zatčena a za údajnou velezradu a špionáž odsouzena k trestu smrti. Nestačily ani přímluvy světových osobností v čele s Albertem Einsteinem či Winstonem Churchillem. Milada Horáková byla popravena 27. června 1950. Bylo jí pouhých 48 let.

autor fotografie: rook76 / Shutterstock.com

Jozef Gabčík a Jan Kubiš
Jozef Gabčík a Jan Kubiš

Naše země nemá mnoho hrdinů, jakými byli Jozef Gabčík a Jan Kubiš, účastníci operace Anthropoid – parašutistického výsadku, jehož hlavním cílem bylo zlikvidovat zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. 27. května 1942 tito vojáci splnili rozkaz, když na jednoho z nejmocnějších mužů nacistického Německa, provedli úspěšný atentát. Výjimečnou odvahu navíc prokázali i v posledním boji v pražském pravoslavném chrámu sv. Mikuláše, kdy společně s dalšími pěti muži čelili dlouhé hodiny a s minimálním množstvím munice osmi stovkám obléhatelů. Jejich věty: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme!“, hrdě dokreslují tento naprosto mimořádný čin.

autor fotografie: rook76 / Shutterstock.com

Zdeněk Miler
Zdeněk Miler

Příběh Zdeňka Milera je jako z pohádky. Při přemýšlení o tom, jak by ilustrátor a výtvarník tehdejšího studia Bratři v triku mohl vylepšit povídku „O plátěné košilce“, si dlouho, dlouho lámal hlavu. Nad tím, jak by příběh plný dospěláků mohl pro dětské uši a oči odlehčit. Pátrání po ideálním hrdinovi ukončilo až jedno zakopnutí na zahradě: přistáním na tvrdou zem (hned vedle krtiny) a nápadem použít pro příběh to malé, černé, slepé a trochu nemotorné zvířátko. Celé dva roky pak trvalo, než se podařilo prokreslit se k jeho finální podobě. Na filmovém plátně tak mohl krteček poprvé spatřit světlo světa v roce 1956 v Benátkách. Úspěch dodnes sklízí nejen u těch nejmenších po celém světě.

autor fotografie: Roman Belogorodov / Shutterstock.com

Karel Loprais
Karel Loprais

Byla to perfektní a do poslední chvíle napínavá bitva. Vyladěná čtyřkolka v náročném terénu offroadového pouštního závodu. Když Karel Loprais v roce 1967 v Kopřivnici přišel první den do tehdy už světoznámé automobilky Tatra, nikdo ještě netušil, že se z dělníka postupně vypracuje na zkušebního řidiče. Takového, který v budoucnu šestkrát pokoří Rallye Paříž-Dakar a z tohohle adrenalinového závodu tak udělá událost pravidelně sledovanou celým Československem - poprvé 23. ledna 1988. Tatra spolu se svým týmem ten den byla nejlepší na celém světě. O celých 9 minut a 27 vteřin.

autor fotografie: Christian Vinces / Shutterstock.com